Afrika, země voodoo – vzpomínky cestovatele
„Frank je silný jako býk a skoro tak chytrý!“ říkali o něm s úctou jeho afričtí přátelé, spolupracovníci i konkurenti.
František Nekovář, strojař, inženýr a muž devíti příslovečných řemesel má boty z toulavého telete. Z vlasti ho na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století nevyhnala ani tak politika, jako touha po podnikání, prosperitě a dobrodružství. To vše si splnil bohatě, jak můžeme číst v jeho knize vzpomínek, jednoduše nazvané: Afrika, země voodoo.
Možná ale, že by se představovaný svazek měl spíše nazývat Afrika, země neomezených možností, jak každého z čtenářů po předčtení knihy jistě napadne. Nehrajme si však se slovíčky a vrhněme se hned od první kapitoly do napínavého čtení. Tady už Frank, jinak mu na černém kontinentě nikdo neřekne, sedí za volantem nákladního mercedesu, sklápěčky 15 tun, s haubnou vpředu – ceněné zboží na zdejším trhu.
„…stojím na okraji pásu asfaltu bez příkopů, silnice je jako přímka vedoucí krajinou k severu Afriky. Koukám do savany. V dálce planou ohně a pastýři shánějí stáda do ohrad z pichlavého křoví, které nepřekonají ani pouštní hyeny. Nade mnou je noční africké nebe. Hvězdy jsou tak blízko, jako by na mně padaly. Zdá se, že si na ně mohu dosáhnout. Afrika byla a dosud je pro mě, tak jako pro většinu lidí, zahalená oparem mystiky a tajemna.“
Od těchto úvodních řádek se čtenář rychle díky autorově živému vyprávění stává účastníkem pro nás, v poklidu si žijící středoevropany, až těžko pochopitelných událostí, které Frankovo zdejší podnikání s africkým přítelem a společníkem Boubacarem, od dodávek náklaďáků, nebo malé zemědělské techniky, přes autodílny či byznys ve stravování doprovázely. Mnohokrát křižoval s konvojem kamionů smrtonosnou Saharu, dnes a denně se potýkal s korupcí policistů, celníků i nepřátelských kmenových náčelníků, mnohokrát bránil své náklaďáky proti loupeživým beduínům, neštítících se kupříkladu ani vyvraždění celé rodiny naivních turistů, kteří si chtěli z Holandského poklidu projet kus pouště, o níž ale zhola nic nevěděli. 
Velmi důležité bylo však i to, že se Frank osobně nebál fyzické práce, uměl improvizovat a jako člověk od řemesla strčil všechny zdejší dělník do příslovečné kapsy, což shrnuje do jediné věty:
„V Africe je rozhodující to, co člověk umí rukama!“
Během několik let, co tady zakotvil, měl v Burkině Faso i svou africkou rodinu se čtyřmi ženami. Jak se ale můžeme dočíst v knize, láska je v Africe ekonomická záležitost. Nejde tam o city. Prvořadý úkol muže je zaopatřit jídlo. Potom eventuálně dojde i na plození děti. Oženit se, si nemůže dovolit každý… Frankova „musulmanská domácnost“ vydržela až do konce osmdesátých let. V Čechách došlo k politickým změnám a převratu. Nekovář se vrátil do Evropy a poté domů. Tam ho přivítal stařičký otec (maminka mu dávno zemřela) se slovy:
„Tak hochu, povídej něco!“ I proto vznikla tato kniha.
Zpět do Afriky se Frank Nekovář vrátil v roce 1994. Jak říká, vábilo ho silně zlato. Nadarmo mu totiž jednou neřekl čaroděj z lidu Bobo, řečí koroboro:
„Ty máš rád Afriku, a Afrika má ráda tebe. Ty najdeš zlato, ale zlato není to největší bohatství, co v Africe najdeš. Nebudeš tu žít, ale budeš se často vracet. Afrika tě neopustí!“
A i o tom bude druhý díl knihy, jejíž rukopis v tento čas Frank dopisuje.
Knihu zdařile ilustrovala naše přední malířka Inka Delevová.
Obzory nám otevírá i fotopříloha dokumentačních snímků.